Rodinný výlet se špatným koncem

Příběh tragické události na československo-rakouské hranici z roku 1956, která poznamenala vztahy obou zemí a dodnes připomíná oběti železné opony. 

Za několik dní uplyne přesně 60 let od pohraničního incidentu, který významně zatížil vztahy mezi tehdejší Rakouskou a Československou republikou. Co konkrétně se dne 1. 7. 1956 přihodilo na bývalém hraničním přechodu  Hnanice – Mitterretzbach? 

Byla první prázdninová neděle a rodina Heinrichových z Vídně se rozhodla vyrazit na výlet. Josef Heinrich (1910) a jeho manželka Gisela (1922) s dětmi Johannem a Josefem zamířili na motocyklu do Retzu za sestrou Josefa Heinricha st. Během návštěvy dostal otec nápad, že synkům po obědě ukáže alespoň přes hranici Čechy, kde žijí jejich příbuzní a kudy zřejmě příští rok pojedou na plánovanou návštěvu zbytku rodiny do Československa. Odpoledne vyrazili Josef a Gisela s dětmi na motocyklu k hraničnímu přechodu. Nevěděli, že v té době byl hraniční přechod zrušen, asi 5 m od  hranic na československém území byla silnice překopána a přehražena plotem z ostnatého drátu. Rodina projela kolem rakouské celnice a zaparkovala svůj motocykl u pohraniční závory, která přetínala hlavní silnici původně vedoucí do Hnanic. Aniž by si jich kdokoliv všiml, vydali se Josef Heinrich se svým mladším synkem pěšky po silnici směrem do Československa. Marně manželka od nápadu Josefa zrazovala a sama zůstala se starším synem u motocyklu.  

Ve 14.45 hod. zahlédla hlídka z pozorovací věže muže s malým hochem, jak jde po silnici od hranic směrem do vnitrozemí Československa. Hlídka nahlásila situaci na rotu a rychle sestoupila z věže. Pohraničníky a oba „vetřelce“ odděloval od sebe tzv. elektrifikovaný drátěný zátaras, smrtelně nebezpečná ženijní překážka, která bránila pohraniční hlídce oba civilisty zatknout. Pohraničníci základní služby František Sýkora (1934) a Karel Musil (1936) se po sestoupení z věže ukryli ve vysokém obilí a jím se plížili k vratům zátarasu ve snaze nepozorovaně projít na vnější stranu překážky. Ve chvíli, kdy velitel hlídky zkratovací izolovanou tyčí vypínal elektrický proud v nástražných vodičích vrat, uviděl Josef Heinrich hlídku a oba se obrátili na útěk zpět do Rakouska.

Podle následné vyšetřovací zprávy sestavené ex post Pohraniční stráží, hlídka vyzvala oba opakovaně hlasitě k zastavení, a když nereagovali, vypálila dvě výstražné salvy. Josef Heinrich se synem však pokračovali v útěku. Hlídka běžela za nimi a v běhu vystřelil velitel hlídky ve směru utíkajících další čtyři dávky ze samopalu. Po vystřelení čtvrté dávky muž zakolísal a upadl na zem. Do Rakouska mu zbývalo 70 m.

Když Gisela Heinrichová uslyšela hlasy a střelbu, utíkala za manželem a mladším synem, starší syn zůstal u motorky. Mezitím pohraničníci doběhli k ležícímu muži, ten k hlídce něco promluvil německy a z kapsy vytáhl peněženku, avšak hlídka jej spoutala. Zadržela i Giselu, která mezitím došla na místo události. Mladší syn, kterému se podařilo utéci přes hranice, uviděl, že oba rodiče jsou zatčeni, rozplakal se a přiběhl za nimi. Hlídka pak všechny tři zadržené odvedla přes zátaras do československého vnitrozemí. V tu chvíli již na místo dorazil dozorčí důstojník roty nadporučík Josef Kameníček (1930), který přikázal hlídce, aby zadrženému obvázala zranění na noze a telefonicky si vyžádal sanitní vůz. Při osobní prohlídce zatčeného zjistil, že muž má navíc prostřelené břicho. Protože sanita i přes urgence nepřijížděla, poslal dozorčí důstojník pro civilního lékaře. Ten dorazil na místo asi za hodinu a zraněného odvezl do nemocnice ve Znojmě. 

Gisela Heinrichová byla téhož dne vyslechnuta a ve 20.30 hod. se synem propuštěna a předána Zollwache, avšak Josef Heinrich zůstával v nemocnici. Po operaci se jeho zdravotní stav začal zhoršovat, zánět mu zachvátil břišní dutinu a 12. 7. 1956 v 1 hodinu ráno zemřel. Jeho tělesné ostatky byly předány dne 18. 7. 1956 do Rakouska přes hraniční přechod Znojmo – Hatě.

Zastřelení školníka z Vídně Pohraniční stráží vyvolalo v Rakousku pobouření. Rakouský tisk opakovaně přinášel v souvislosti s případem protičeskoslovenské články, rakouská vláda protestovala diplomatickou cestou proti opakovanému ohrožování životů a bezpečnosti rakouských občanů v sousedním pohraničním území [1], požadovala náhradu pozůstalým ve výši 607 000 šilinků a změnu směrnic pro výkon služby Pohraniční stráže tak, aby hlídky již nestřílely na hranicích po lidech. Československá vláda naopak setrvala na stanovisku, že Josef Heinrich si zavinil svou smrt sám tím, že narušil státní hranici a neuposlechl výzvy hlídky k zastavení. Československá vláda uvažovala o předání osobního daru velvyslance vdově ve výši 10 000 šilinků, avšak kvůli protičeskoslovenské kampani bylo předání daru pozastaveno. Zda k obdarování nakonec došlo, dostupné archiválie neuvádějí.

Případ byl podchycen v roce 2000 v tehdejším Archivu ministerstva vnitra pracovníky dokumentace Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v rámci archivního výzkumu případů usmrcení osob na státních hranicích. Ze studia archiválií vyplynulo, že Josef Heinrich se svým synem kráčel po silnici do československého vnitrozemí, protože se domníval, že hranici tvoří až nedaleký zátaras. Pohraniční hlídka zasáhla proti muži a dítěti se vší bezohledností, jako by se jednalo o bojové střetnutí. Vystřelila proti dvojici na vzdálenost 70 m 31 nábojů ze samopalu. Nevyčerpala všechny mírnější prostředky vedoucí k zadržení, vedla zřejmě palbu směrem na rakouské území a v rozporu s tehdy platnými předpisy pálila od boku a nepoužila mířenou střelbu na spodní část těla. Po konstatování těchto skutečností, předali pracovníci dokumentace případ odboru vyšetřování.

en se případem zabýval ve spolupráci se státním zastupitelstvím ve Znojmě do srpna 2002, kdy policejní rada případ odložil podle § 159 odst. 1 písm. a) trestního řádu s odůvodněním, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu.[2]

Mgr. Martin Pulec
22. 6. 2026

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook