Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. H. V. a soudců Mgr. M. B. a Mgr. D. H. v právní věci žalobce M. Š., bytem ....., proti žalovanému Policie České republiky, Správa hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 211 666; o žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, nastolenému právní fikcí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí a zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 2, nastolenému rovněž právní fikcí, kterým bylo poskytnutí informací žalobci k žádosti ze dne 22.12.2003 odepřeno, a proti rozhodnutí Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, č.j. PSP-47/OKS-č.j.-23-2004 ze dne 28.1.2004
Rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, ze dne 28.1.2004, č.j. PSP- 47/OKS-čj-23-2004, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 9.2.2004 domáhal přezkoumání pravomocných rozhodnutí správního orgánu, jimiž mu bylo odepřeno poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o obsahu spisu Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, č,j. OR5- 134/SKS-ST-2003, týkajícího se vyřizování stížnosti na protiprávní chování policisty M. K.
Z obsahu správního spisu předloženého soudu žalovaným správním orgánem bylo zjištěno, že dne 22.12.2003 podal žalobce M. Š. Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 5 žádost o poskytnutí informací s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. s tím, že požaduje poskytnutí informace o obsahu celého spisu skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, č.j. OR5-134/SKS-ST-2003, týkajícího se vyřizování stížnosti žalobce na neoprávněné nakládání s jeho osobními údaji a slovní útoky policisty npor. M. K. vůči osobě žadatele při jednání s panem O. Z., o jejímž vyřízení byl žadatel informován dopisem ředitele OŘ Policie ČR Praha 5 ze dne 10.12.2003. Žalobce v žádosti požádalo seznámení s obsahem celého stížnostního spisu a aby mu bylo umožněno pořídit si jeho kopii. Žádost byla doručena do podatelny Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 22.12.2003.
Rozhodnutím č.j. OR5-1780/01-2003 datovaným dne 29.12.2003 Obvodní ředitelství Policie ČR Praha 5 nevyhovělo žádosti žalobce o poskytnutí informace o obsahu celého spisu včetně pořízení kopie spisu s tím, že vyhovění žádosti brání zákonné překážky plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), § 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Zákonné překážky se nevztahují na ty části spisu, které obsahují korespondenci mezi žalobcem a Policií včetně zápisu ze dne 10.11.2003, tyto písemnosti byly žalobci zaslány či předány. Rozhodnutí bylo doručeno do vlastních rukou žalobce dne 16.1.2004.
Dne 9.1.2004 podal žalobce proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 2 odvolání, které bylo doručeno Policii ČR dne 12.1.2004. Dne 19.1.2004 doručil žalobce Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 2 další odvolání proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR v Praze 5, č.j. OR5-1780/01-2003 ze dne 29.12.2003, doručenému žalobci dne 16.1.2004 s odůvodněním, že toto rozhodnutí je nulitní, neboť bylo oznámeno neexistujícím správním orgánem a jednak bylo doručeno po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty v době, kdy již ze zákona nastala fikce vydání rozhodnutí, jímž nebylo žádosti žalobce vyhověno.
Rozhodnutím ze dne 28.1.2004, č.j. PSP-47/OKS-č.j.-23-2004, bylo odvolání M. Š. proti rozhodnutí ředitele tehdejšího Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, č.j. OR5-1780/01-2003 v případě M. Š., kterému k žádostem o poskytnutí informace nebylo vyhověno, zamítnuto s odůvodněním, že nebylo shledáno, že by ředitel tehdejšího Obvodního ředitelství Policie ČR v obou rozhodnutích postupoval v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle ustanovení § 75 s.ř.s. a věc posoudil takto:
Právo na informace zaručuje čl. 17 Listiny základních práva svobod. Zákon č. 106/1999 Sb., který je provedením čl.17 Listiny, je pro oblast poskytování informací veřejnou správou tzv. obecným zákonem. Pokud některé zákony stanoví v některém svém ustanovení podmínky poskytování informací pro určitou věcnou oblast, jsou v postavení tzv. zvláštního zákona a v této konkrétní odchylce mají přednost před zákonem obecným (dle ustanovení § 1 z.č. 106/1999 Sb. zákon stanoví pouze základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány). Z režimu zákona č. 106/1999 Sb. jsou některé oblasti poskytování informací vyňaty, jak je stanoveno v ustanovení § 2 odst. 3 z.č. 106/1999 Sb., podle kterého se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu (v poznámce pod čarou je odkaz na zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a na zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky; dle odst. 2) jsou dále povinnými subjekty ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Subjekty vyjmenované v prvním odstavci ustanovení § 2 z.č. 106/1999 Sb., (tj. i správní orgán rozhodující v dané věci), mají tzv. úplnou informační povinnost, musí proto poskytovat veškeré informace, které se vztahují k jejich působnosti a poskytnutí informace mohou odmítnout či omezit jen z důvodů stanovených zákonem (dle ustanovení §§ 7, 9, 10, 11 a 12 zákona). V případě, že se požadovaná informace nevztahuje k působnosti správního orgánu, ten žádost podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) zákona odloží a tuto skutečnost sdělí žadateli do tří dnů. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona, pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti nevyhoví, vydá o tom rozhodnutí ve lhůtě pro vyřízení žádosti (tj. do 15ti dnů od přijetí podání - ustanovení § 14 odst. 3 písm. c/ zákona). Podle ustanovení § 15 odst. 4 zákona jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informaci či nevydal rozhodnutí podle § 15 odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti.
Žádost žalobce o poskytnutí informace byla doručena Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 22.12.2003. Patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti tedy uplynula dnem 6.1.2004. Obvodním ředitelstvím Policie ČR Praha II bylo o žádosti rozhodnuto rozhodnutím ze dne 29.12.2003, doručeným žalobci (náhradním způsobem) dne 16.1.2004. Z obsahu doručenky připojené k uvedenému rozhodnutí vyplývá datum uložení zásilky dne 4.1.2004, tj. ještě před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti.
Ze shora citovaného ustanovení § 15 odst. 4 z.č. 106/1999 Sb. vyplývá, že fikce rozhodnutí o odepření informací nastává tehdy, pokud orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti informace neposkytl či n e v y d a l rozhodnutí dle ustanovení § 15 odst. 1 .zákona (tj. rozhodnutí, jímž byť zčásti žádosti nevyhověl). Zákon tedy pro nastolení fikce rozhodnutí o odepření informací nestanoví, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti má být vydané rozhodnutí rovněž doručeno.
V souzené věci je především zapotřebí posoudit otázku, zda lze spolehlivě dovodit, že rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II ze dne 29.12.2003, čj. OR 5-1780/01-2003 (rozhodnutí v písemné podobě) bylo v y d á n o ve lhůtě pro vyřízení žádosti, tj. nejpozději dne 6.1.2004. Vydání rozhodnutí správního orgánu je vyvrcholením aplikačního procesu, správního řízení, které začíná podáním návrhu účastníka či zahájením řízení z úřední povinnosti, pokračuje úkony správního orgánu a končí vydáním rozhodnutí. Průběh tohoto procesu může být označen pomocí nedokonavého vidu jako "rozhodování". Pod samotným aktem rozhodnutí pak je třeba rozumět vydání konkrétního výsledku, který správní orgán příslušným způsobem vyjádří v podobě individuálního právního aktu a od chvíle tohoto vyjádření je jím vázán. V případě rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II ze dne 29.12.2003, čj. OR 5-1780/01-2003, které bylo již dne 4.1.2004 uloženo na poštovním úřadě, lze spolehlivě dovodit, že k jeho vydání (jako individuálního právního aktu, v podobě jíž je správní orgán vázán) došlo ve lhůtě pro vyřízení žádosti.
Podle ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle ustanovení § 15 a 16 zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Ustanovení § 15 odst. 4 z.č. 106/1999 Sb. počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti prvoinstančnímu fiktivnímu rozhodnutí odvozuje ode dne uplynutí lhůty pro vyřízení žádosti, ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ode dne "marného" uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Tato ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. jsou tedy speciální ve vztahu k správnímu řádu, který počátek běhu odvolací lhůty odvozuje od okamžiku doručení rozhodnutí (zákon č. 106/1999 Sb. nestanoví den, který by měl být považován za den doručení prvoinstančního fiktivního rozhodnutí). Za situace, kdy rozhodnutí o odepření informací vydané v písemné podobě před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti bylo doručeno až po uplynutí této lhůty, může dojít k tomu, že žadatel podá odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí, ač fikce rozhodnutí nenastala (lhůta pro vyřízení žádosti neuplynula "marně"). Dle ustanovení § 15 odst. 3 z.č. 106/1999 Sb. se rozhodnutí doručuje do vlastních rukou žadatele. Postup při doručování rozhodnutí do vlastních rukou se řídí ustanovením § 24 správního řádu, neboť z.č. 106/1999 Sb. zvláštní úpravu tohoto postupu neobsahuje. Rozhodnutí vydané v písemné podobě tedy musí být doručeno žadateli (a dle ustanovení § 15 odst. 3 musí jít o doručení do vlastních rukou), do doby jeho doručení není pro příjemce závazné, to však neznamená, že je z tohoto důvodu nelze považovat za vydané.
Žalobce v žalobě odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 180/93 a v něm uvedený právní názor, že stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí účastníku řízení také řádně oznámeno, neboť jiný výklad by vedl k tomu, že rozhodnutí by mohlo být doručováno po mnoha měsících či letech, ten, kdo by na jeho základě nabyl práva, by je nemohl vykonávat, komu by byla uložena povinnost, byl by s jejím plněním v prodlení, když navíc lhůty k rozhodnutí představuji i mechanismus omezující nekontrolovatelnost správních úřadů a průtahů v řízení. Městský soud v Praze poukazuje na to, že zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze řeší zcela odlišnou právní věc a právní názor v něm uvedený na věc projednávanou Městským soudem v Praze nedopadá. Ve věci projednávané Městským soudem v Praze bylo rozhodování správního orgánu vyvoláno žádostí žalobce, žadatele o poskytnutí informace. Žadatel o poskytnutí informace zná počátek lhůty pro vydání rozhodnutí, který se odvíjí ode dne podání žádosti. Po uplynutí této lhůty si může být zcela jist, že o jeho žádosti bylo rozhodnuto, ať již aktivně, či nečinností správního orgánu. Žadatel o poskytnutí informace tedy má možnost "střežit si svá práva". Právní úprava upravující postup správního orgánu při rozhodování o žádosti o poskytnutí informací zaručuje možnost obrany žadatele, kterému je poskytnutí informace odepřeno. Ani v případě, že žadatel se o vydání rozhodnutí v písemné podobě dozví (bude mu doručeno) až po té, co již podal odvolání v domnění, že nastala fikce zamítavého rozhodnutí, není žadatel na svém právu obrany zkrácen. Rovněž proti písemnému rozhodnutí může podat odvolání, a to do 15ti dnů ode dne jeho doručení. V případě pochybností o tom, zda písemné rozhodnutí, které žadateli bylo doručeno po lhůtě pro vyřízení žádosti, bylo v této lhůtě skutečně vydáno, může být hlediskem prokázání takové skutečnosti např. doba expedice písemného vyhotovení rozhodnutí k rukám žadatele.
V dané věci, kdy před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti zcela prokazatelně existovalo písemné rozhodnutí správního orgánu ze dne 29.12.2003, čj. OR 5-1780/01-2003 (bylo uloženo na poštovním úřadě, žalobce měl možnost vyzvednout si je a dne 16.1.2004 tak učinil), je dle mínění soudu třeba dospět k závěru, že o žádosti žalobce o poskytnutí informace ze dne 22.12.2003 bylo vydáno rozhodnutí ve lhůtě pro vyřízení žádosti a nenastala tak fikce rozhodnutí dle ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Odvolání ze dne 15.1.2004 podané žalobcem téhož dne k Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha II tak bylo podáno proti neexistujícímu fiktivnímu rozhodnutí tohoto prvostupňového orgánu. Z těchto důvodů nelze dovozovat ani existenci fiktivního rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu o tomto odvolání. Neexistence žalobou napadených rozhodnutí je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Soud proto podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. odmítl žalobu podanou proti fiktivnímu rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II o žádosti žalobce ze dne 22.12.2003 a proti fiktivnímu rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení tohoto fiktivního rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II.
Žaloba dále směřuje proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.1.2004 čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004. Soud shledal důvodnou žalobní námitku, že výrok tohoto rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu, podle kterého jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu ani nezmiňuje. Uvádí ustanovení § 16 odst. 3 z.č. 106/1999 Sb., které však pouze stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, důsledky zmeškání této lhůty, tj. nastolení fikce rozhodnutí o odvolání, obsah výroku tohoto fiktivního rozhodnutí a den, který se považuje za den jeho doručení. Ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu, které odvolacím orgánem správně mělo být rovněž použito, neumožňuje rozhodnout o odvolání jinak, než v něm stanoveným způsobem. Výrok napadeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný odvolání zamítl, ale již nepotvrdil prvostupňové rozhodnutí odvoláním napadené, je proto s ustanovením § 59 odst. 2 správního řádu v rozporu. Soud pro úplnost poukazuje i na další nesrovnalosti výroku rozhodnutí žalovaného, kde se uvádí, že je rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 čj. OR 5-1780/01-2003, ve skutečnosti však toto rozhodnutí vydalo Obvodní ředitelství Policie ČR Praha II; z výroku rozhodnutí, ale ani jeho odůvodnění, rovněž spolehlivě nevyplývá, o kterých podáních žalobce obsahujících odvolání, bylo žalovaným vlastně rozhodnuto.
Žalobce důvodně namítá, že prvostupňové rozhodnutí ze dne 29.12.2003, čj. OR 5-1780/012003 v rozporu s ustanovením § 15 odst. 2 z.č. 106/1999 Sb. neobsahuje odůvodnění omezení práva na informace. Soud souhlasí s žalobcem, že za toto odůvodnění nelze považovat pouhé uvedení zákonných ustanovení § 11 odst. 1 písm. a § 11 odst. 4 písm. a) zákona, na rozdíl od žalobce se však domnívá, že tento nedostatek odůvodnění prvostupňového rozhodnutí mohl být napraven v odvolacím řízení odvolacím správním orgánem, aniž by tím došlo k porušení zásady dvouinstančnosti správního řízení, namítanému podanou žalobou. Žalovaný absenci skutkového odůvodnění odepření informace napravil, odůvodnění žalovaného však dle mínění soudu nedokládá, že k odepření informací došlo v souladu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 4 písm. a) zákona.
Žalobce svou žádostí ze dne 22.12.2003 požadoval poskytnutí informace o obsahu stížnostního spisu, který se týkal vyřizování stížnosti na protiprávní chování policisty. Poskytnutí této informace požadoval fortnou seznámení s celým obsahem stížnostního spisu a umožněním pořídit si jeho kopie. Jeho žádosti nebylo vyhověno s tím, že tomu brání překážky plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 4 písm. a) zákona (s tím, že předmětem rozhodnutí o nevyhovění žádosti nejsou písemnosti, která žalobce má v dispozici, tj. jeho stížnost, její doplnění a odpověď na stížnost). Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Podle ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona povinné subjekty dále neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení.
Jak již je shora uvedeno, žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na postup při vyřizování stížností upravený vyhláškou č. 150/1958 Ú.l. a dovodil, že žádosti o poskytnutí informace se vztahují výlučně k vnitřním pokynů a personálním předpisům povinného subjektu. K této části odůvodnění soud poukazuje na to, že pro účely zákona č. 106/1999 Sb. je nerozhodné, že vyhláška č. 150/1958 Ú.L. nezná institut nahlížení do spisu. Dále soud uvádí, že žalovaný jako státní orgán má povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti (ustanovení § 2 odst. 1 zákona), tedy nikoli pouze v rozsahu své rozhodovací činnosti. Argumentace žalovaného, že vyhláška č. 150/1958 Sb. Ú.L. neupravuje možnost nahlížení do spisu a že dle této vyhlášky není o rozhodování o právech a povinnostech vně organizace, je tedy z tohoto hlediska nevýznamná. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že není povinným subjektem dle ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., protože prošetření stížnosti nespadá do jeho působnosti stanovené v ustanovení § 2 z.č. 283/1991 Sb. o Policii. Vyjádření žalovaného není součástí napadeného rozhodnutí a v něm takový argument uplatněn není. Správní orgán ostatně nepostupoval dle ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) z.č. 106/1999 Sb., podle kterého povinný subjekt, nevztahují-li se požadované informace do jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost, sdělí do tří dnů žadateli. Dle mínění soudu je odůvodnění žalovaného, že žádosti o poskytnutí informace se vztahují výlučně k vnitřním pokynů a personálním předpisům povinného subjektu (které žalovaný ani nikterak nespecifikoval), nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalobce žádal o informaci o obsahu celého stížnostního spisu. Stížnostní spis musí obsahovat především údaje vztahující se k tomu, jakým způsobem byla projednána stížnost podaná na chování policisty. Lze připustit, že spis o projednání stížnosti (dle tvrzení žalovaného zčásti směřující do postupu v trestním řízení), mohl v dané souvislosti obsahovat i informace o probíhajícím trestním řízení, např. doklady (jejich kopie) jinak náležející do příslušných trestních spisů. To však z obsahu rozhodnutí žalovaného nevyplývá. Existenci překážky stanovené v ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nelze bez dalšího dovodit poukazem na příslušná ustanovení trestního řádu, jimiž se řídí poskytování informací v trestním řízení, nahlížení do trestních spisů a pořizováním kopií trestních spisů, když žadatel požadoval informace o projednání stížnosti na postup policisty, nikoli o trestním řízení a trestním spisu. Napadené rozhodnutí žalovaného je v tomto bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů soud postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1,4 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a rozhodnutí žalovaného ze dne 28.1.2004, čj. PSP- 47/OKS-čj.-23-2004, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1,2 s.ř.s. soud rozhodl o žalobě bez nařízení ústního jednání.
Na žalovaném bude, aby znovu rozhodl o podaném odvolání a posoudil, zda a z jakých zákonných důvodů lze žalobci poskytnout zcela nebo částečně informace, jichž se domáhal. Přitom je na žalovaném, aby dbal na to, že jeho rozhodnutí bude mít náležitosti požadované zákonem tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 15 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgány jsou vázány právním názorem soudu (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).
Námitka žalovaného ve vyjádření k žalobě o nedostatku způsobilosti Policie ČR Správy hl.m. Prahy být účastníkem soudního řízení je nedůvodná, neboť dle ustanovení § 69 s.ř.s. je žalovaným ten správní orgán, který rozhodl ve věci v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.