Kriminalistická fonoskopie

Kořeny kriminalistické fonoskopie v mezinárodním měřítku sahají do 50. let 20. století, v českém prostředí pak bylo samostatné pracoviště v Kriminalistickém ústavu založeno v roce 1975. Zakladatel oboru Ing. Jan Málek tehdy definoval klíčové metodické postupy a specifikoval technické vybavení nezbytné pro vědecké zkoumání hlasu a řeči. Dnes je fonoskopie standardním a vysoce účinným důkazním prostředkem, který hraje zásadní roli zejména při odhalování pachatelů anonymních výhrůžek, úvěrových podvodů či případů vydírání.

Odborná činnost fonoskopie se dělí do dvou hlavních oblastí. První se věnuje analýze mluvených projevů za účelem individuální identifikace mluvčího nebo zjišťování základních charakteristik neznámé osoby. Kombinací fonetických a elektroakustických metod dokážou experti dešifrovat i špatně srozumitelné nahrávky a jednoznačně ztotožnit hlas pachatele s kontrolním vzorkem. Druhá oblast se zaměřuje na zkoumání technických vlastností záznamu a jeho pravosti. Experti prověřují, zda nahrávka nebyla dodatečně upravována, a identifikují doprovodné zvuky či zařízení, na kterém byl záznam pořízen. Význam fonoskopie ilustruje například případ tzv. „kyanidového vyděrače“, který byl usvědčen právě na základě shody hlasu v anonymních telefonátech.

Fonoskopie se stala běžně uznávaným důkazním prostředkem a výraznou měrou se podílí na odhalování pachatelů trestné činnosti.