Policie České republiky – KŘP hlavního města Prahy
Střípky vzpomínek na srpen 1968
V těchto dnech si připomínáme čtyřicáté výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky. V podstatě náhodou jsem se dozvěděl, že ještě dnes slouží u Policie ČR správy hl. m. Prahy pamětníci, kteří zažili srpnovou invazi jako mladí příslušníci tehdejšího Sboru národní bezpečnosti ( SNB ).
Přestože své zásluhy nijak nepřeceňují, nestaví se do role hrdinů a poukazují spíše na statečnost jiných kolegů i obyčejných občanů, dospěl jsem k názoru že by byla škoda jejich vzpomínky nezaznamenat. Vždyť i z drobných střípků se skládá mozaika událostí, na které bychom neměli zapomenout.
Komisař Vladimír Mikuláš slouží na operačním středisku pražské policie. Je jedním z policistů, kteří přijímají oznámení občanů z linky 158. K SNB nastoupil v lednu 1968 jako hlídkový příslušník místního oddělení Veřejné bezpečnosti ( VB ) na Výstavišti v Praze 7. Srpen 1968 prožil jako posluchač nástupní školy v Roháčových kasárnách na Míčánkách v Praze 10. Asi stovka frekventantů byla rozdělena do tříd ( čet ). Kromě všeobecně vzdělávacích předmětů zde probírali i zásady společenského chování a samozřejmě odborná témata – kriminalistiku, právo a další. Navíc byla škola součástí zálohy ministra vnitra. Ženatí posluchači chodili po výuce domů k rodinám, svobodní byli ubytováni v kasárnách. Vycházky jim zpravidla končily o půlnoci….
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Někdy po půlnoci 21. srpna 1968 byl vyhlášen poplach a nejvyšší stupeň pohotovosti, na vycházky mohli v příštích dnech všichni zapomenout. Seděli ustrojeni na ubikacích připraveni k výjezdu a poslouchali stále se opakující větu ve vysílání Čs. Rozhlasu, že bude vysílána důležitá zpráva. Pak konečně oznámili, že Československou socialistickou republiku obsazují bez vědomí a souhlasu představitelů našeho státu vojska Varšavské smlouvy. Krátce na to dostali rozkaz nasednout do autobusů Robur. Vladimíra Mikuláše a jeho četu ještě v noci vyslali k budově Čs. Rozhlasu na Vinohradské třídě, aby posílili ostrahu budovy, a zabránili vstupu nepovolaných osob – včetně okupantů. S rozedněním přicházeli první lidé, dokonce i pamětníci Pražského povstání proti nacistům v květnu 1945. Litovali, že tenkrát měli zbraně, nyní pouze deštníky. “Ta vaše plivátka nám nepomohou”, říkali na adresu policejních zbraní. Ano, služební pistole ČZ-50 ráže 7,65mm a 16 nábojů na hlaveň možná stačily do běžné hlídkové služby, ale proti tankům a samopalům okupantů to bylo zoufale málo. Přesto v davu před budovou sílilo odhodlání nepustit vetřelce do rozhlasu. První sovětské tanky se nerozhodně motaly v ulici. Jejich osádky zřejmě nečekaly takové uvítání. Došlo tam i k tragikomickým situacím, například když jeden tank rozmačkal takřka na placku soukromé auto typu “Paběda”. Jeho český majitel se smutným úsměvem podával doklady od vozu příslušníkům VB se slovy : “Bylo to ruský auto a zničil ho ruskej tank.”
Část davu se radikalizovala. Skupina mladíků se pokoušela zapálit některé tanky a auta sovětské armády, což se jim nakonec podařilo. Vojáci se zřejmě snažili vyklidit ulici i za pomoci varovné střelby. Většinou sice nemířili přímo do lidí, to by asi bylo obětí mnohem více, ale v městské kamenné zástavbě i odražené střely a střepiny z výbuchů vykonali své. Od hořícího muničního auta vzplanul dům a zahynuli další lidé. Vinohradskou ulicí doslova kráčela smrt. Vladimír Mikuláš stál s kolegou Josefem Podzimkem u křižovatky ulic Vinohradská – Rubešova. Před střelbou se snažili krýt vleže u telefonní budky a rozhodně neměli pocit neohrožených hrdinů. Tím byl v jejich očích kolega posluchač z dopravní služby VB, jehož jméno již upadlo v zapomnění. Tichý, nenápadný, nikdy se nepředváděl. Nyní vstupoval neohroženě do vozovky na ta nejnebezpečnější místa, aby pomohl raněným. Začali mu podle svých možností pomáhat a přáli si, ať už to všechno skončí. Když utichly výbuchy a střelba, podařilo se hasičům a dobrovolníkům postupně zdolat plameny. Zranění lidé byli odváženi k ošetření, v přízemí budovy rozhlasu však leželo několik mrtvých – krutá daň za “bratrskou” pomoc….. Jestli Vladimír Mikuláš na něco rád vzpomíná, tak je to právě hrdinství obyčejných, dnes už často zapomenutých lidí a vzájemná solidarita. I vztah občanů k příslušníkům SNB se výrazně zlepšil – bohužel ne na dlouho. Přišel začátek 70. let, normalizace a vyhazov od SNB z politických důvodů. Vladimír Mikuláš se k policii vrátil až po roce 1989.
Vrchní asistent Svatopluk Šimice dnes slouží na oddělení ostrahy objektů. K SNB nastoupil v říjnu 1967 jako hlídkový příslušník MO-VB Vršovice. I on byl v srpnu 1968 v hodnosti rotného posluchačem nástupní školy v Roháčových kasárnách, i když v jiné třídě než V. Mikuláš. 21. srpna 1968 měl strážní službu v objektu školy. 22. srpna ráno vyjela jeho četa k vinohradskému rozhlasu vystřídat kolegy, kteří tam hlídkovali od včerejšího dne. Vyhořelé domy, vraky aut a hlavně těla tří obětí včerejšího řádění ležící stále ještě v přízemí budovy rozhlasu jasně dosvědčovala, co se zde stalo. Během dne se na Vinohradské třídě opět shromáždili lidé, projevující solidaritu pracovníkům rozhlasu a odpor k okupaci. Pozdě odpoledne k nim z balkonu rozhlasu promluvil Emil Zátopek v uniformě plukovníka Československé lidové armády. Odsoudil vstup cizích vojsk, nabádal však lidi ke klidu a rozvaze. Z davu zazněl potlesk a projevy souhlasu a kdosi vykřikl : “Emile, dej si pozor!” , na což řečník odvětil že se nebojí, neboť o jeho bezpečnost se starají sympatičtí hoši v olivově zelených uniformách, čímž myslel přítomné příslušníky VB, z nichž mnozí si na uniformy připnuli trikolóry v národních barvách. Vojáci s technikou stáli víceméně pasivně venku na ulici, i když k různým výměnám názorů docházelo stále. Nakonec se však sověti do rozhlasu stejně dostali, údajně je někdo pustil do budovy zadem. Odpor byl nemyslitelný, ostraha posílená příslušníky VB neměla prostředky jak je zadržet, navíc vedoucí českoslovenští představitelé žádali občany i ozbrojené síly, aby se zdrželi násilného odporu.
Jednotlivé čety se pravidelně střídaly. Během třetí noční služby v rozhlase se k příslušníkům VB dostavil sovětský důstojník s tím, že prý z protějšího domu někdo vystřelil. Rotný Šimice s jedním kolegou šli “oznámení” prověřit s dvěma sovětskými samopalníky v zádech. V domě nikoho nenašli a vlastně ani najít nechtěli. Střílel někdo vůbec ? Kdoví. Po několika dnech nasazení v ulicích už se i na okupačních vojácích začala projevovat únava, nervozita a někdy i rozčarování z celkové situace. Sám sovětský velitel u rozhlasu řekl, že když v roce 1945 přijel do Prahy jako osvoboditel od nacistů, vítali ho šeříky. Nyní po něm lidé plivou.
Další den čekalo našeho pamětníka posílení služby železničního oddělení na Hlavním nádraží. Osobní doprava nefungovala. Na stálou službu se dostavili dva sovětští důstojníci v civilu, kteří žádali o spolupráci při jakémsi opatření. Dozorčí v hodnosti nadstrážmistra toto odmítl se slovy, že s okupanty spolupracovat nebude. Oni odvětili, že se časem vše vysvětlí, neboť přišli pomoct na pozvání. Poté odešli. I na nádraží byly patrné projevy nenásilného odporu a národní soudržnosti. Příslušníci VB si po vzoru pracovníků drah odstranili z čepicových odznaků rudé hvězdy.
V dalších dnech byl rotný Šimice odvelen k posílení hlídkové služby na MO-VB Vršovice. Několikrát byl s kolegy vyslán na komandanturu sovětské armády v Krymské ulici, aby převzali československé občany zadržované ve sklepě. Skončili tam často jen proto, že odmítli od sovětských vojáků převzít propagační tiskoviny, vysvětlující “bratrskou pomoc proti kontrarevoluci”, případně se dle názoru okupantů chovali provokativně. Lidé dojatě děkovali hlídce VB za “vysvobození”. Někteří prý ve sklepě na uhlí strávili i více než 12 hodin.
Posilová bezpečnostní opatření trvala v různých obměnách ještě několik měsíců, úměrně tomu jak se okupační vojska usazovala v “mírových” posádkách mimo města a situace se postupně “normalizovala”. Okupace byla dodatečně “legalizována” smlouvou o “dočasném” pobytu vojsk na našem území. Kdo se s tím nemínil smířit, byl často vyhozen z práce nebo jinak šikanován. Takový osud potkal i řadu příslušníků SNB.
Tolik tedy pár drobných střípků do historické mozaiky s názvem “Srpen 1968 v Praze”. A dalo by se jich najít mnohem víc. Někdo možná namítne : “Co je mi do historie, já žiji dneškem!” Také názor. Je však třeba se poučit a nezapomínat. Abychom se třeba jednou nedostali do podobné situace znovu – třeba s jinými osobami a obsazením.
por. Jan Holub